Rozloučení dlouholeté členky Míši Maškové se Žďáráčkem

Takže hned zkraje, děkuji vám všem. Děkuji každému z vás, že pro mě účinkování ve Žďáráčku bylo zážitkem na celý život. Když jsem přišla, byla jsem na prahu puberty a myslím, že pro sbormistry se mnou nebylo úplně lehké vyjít. Jenže roky ubíhaly, vystoupení se kupily a já si uvědomovala, jak moc pro mě Žďáráček znamená. (Sakra, už mám na krajíčku, a to teprve začínám.)

Strávila jsem ve Žďáráčku osm dlouhých let. Osm nezapomenutelných let. Tolik jsem se naučila, nejen v rámci znalostí nebo pěveckých dovedností, naučila jsem se spoustu věcí i sama o sobě. Jak roky plynuly (a já stárla), získávala jsem ve sboru najednou úplně jiné postavení. Připadala jsem si zodpovědná – nejen za svou práci, ale za všechny, za každého z vás. No a letos? Jako nejstarší člen jsem cítila, že zodpovědnost dosáhla vrcholu. Stejně jako povinnost. Nejen táhnout hlasově, ale i lidsky.

Připadala jsem si mezi vámi skvěle. Kolikrát jsem na zkoušku přišla unavená nebo naštvaná, většinou jsem však odcházela plná energie. Dávali jste mi jí tolik – a já se to snažila oplácet, jak jen jsem mohla. Třeba šaškárnami či jinými hloupostmi. Snažila jsem se vás (a sebe) motivovat, rozveselovat… A až teď s odstupem si uvědomuji, jak moc to pro mě znamenalo.

Víte, že jsem introvert? (Vážně, je to pravda.) Ale s vámi? Mezi tolika skvělými lidmi, obklopená skvělou hudbou a intenzivní prací, tenhle blok ze mě padal. Najednou jsem chtěla být mezi lidmi – mezi vámi. Chtěla jsem vás vést, chtěla jsem vám pomáhat, protože jsem vám chtěla oplatit to, co jste pro mě dělali vy. Že jste pro mě byli přáteli, kteří zůstanou. Tady (*ukazuje na srdce*).
Je těžké přiznat si, že to celé teď končí. (A už se mi chce zase brečet.) Rozloučit se s celým sborem je hrozný pocit. Zbývá už jen jedna věc. Motivovat vás naposledy. (Ale tak snad se u vás někdy ještě ukážu, no ne?)

Pokračujte v té skvělé práci, kterou jsme předváděli, i nadále. Nikdy se nevzdávejte a dávejte všemu maximum, protože když to neuděláte vy, tak proč by to měl dělat někdo jiný? Mějte rádi naše skvělé sbormistry, protože jsou nejúžasnější a protože bez nich by to nešlo. Mějte se rádi navzájem. Buďte trpěliví a zodpovědní. Užívejte si každou chvíli, kterou strávíte zpěvem, protože to je to, proč chodíme do sboru, protože chceme zpívat, chceme vystupovat a ukázat všem, že my jsme nejlepší. Zpívejte, jako byste měli zítra navždy ztratit hlas. Uvědomte si, že na vás záleží. Na každém. (Teď bez legrace.)

Mějte na paměti, že každý jsme měli někdy pocit, že je to všechno zbytečné, že nás to nebaví a nejradši bychom to zabalili. Ale nemyslete na tyhle okamžiky. Vzpomeňte si na Itálii. Vzpomeňte si na pocit, když jste drželi poprvé v ruce naše CD. Vzpomeňte si na dokonalý koncert k 40. výročí. Vzpomeňte si na to, jak jsme se všichni svorně ponořili do kašny. Vzpomeňte si na všechny ty skvělé zážitky, které díky Žďáráčku máte. A pak budete vědět, že ta tvrdá práce stála za to. A až se jednou dostanete do pozice, ve které jsem teď já, podíváte se zpátky a řeknete si: jo, vážně to stálo za to.

Takže konečně, děkuji vám a loučím se. Těším se, až vás uvidím zpívat.

A třeba ještě ve Francii ;)