Zakladatel sboru

Dětský pěvecký sbor Žďáráček založil v roce 1973 náš milý kolega PaedDr. Jiří Libra, ktrý byl uměleckým vedoucím sboru do roku 2000. Jeho obětavá sedmadvacetiletá práce přinesla nebývalý rozvoj sborového zpěvu ve Žďáru nad Sázavou. Na tomto místě je uveřejněn rozhovor, který mi p. Libra poskytnul v říjnu 2016.

Vážený pane Libro, jsem velmi rád, že jste přijal nabídku na rozhovor, že jste si udělal čas a zavzpomínáte s námi na svoje působení ve Žďáráčku a třeba i na další zajímavé zážitky z Vašeho muzikantského a pedagogického života. Můžete mi na úvod prozradit něco o sobě, o svých hudebních začátcích, o tom, jak jste se k hudbě dostal?          

Můj tatínek byl vesnický učitel. Svoje rané dětství, poznamenané válkou, jsme prožili na malé zapadlé vesnici - Odranci. K hudbě jsem se dostal poměrně pozdě. Teprve ve svých deseti letech, po skončení války, jsem měl možnost slyšet živou opravdivou hudbu. Pozorně jsem sledoval muzikanty při jejich produkcích. Začal jsem se učit hrát na housle. Shodou okolností se mi do rukou dostala trubka, na kterou jsem se jako samouk snažil hrát. Svoje - spíš neumění - jsem se pokoušel uplatnit v žákovském orchestru v novoměstské základní škole, který tenkrát vedl pan učitel Ferkl. Hudba mě plně zaujala, ve čtrnácti letech jsem založil vlastní kapelu, uvažoval jsem o vojenské hudební škole. K sborovému zpívání jsem se dostal později, až při studiu na jihlavském pedagogickém gymnáziu.  

Existuje nějaká osobnost, která Vás jako sbormistra ovlivnila? Jaké vlastnosti jsou podle Vás pro sbormistra nezbytné?             

Ovlivnil mě můj učitel v Jihlavě – Josef Mátl, který vedl pěvecký a národopisný soubor - v obou jsem účinkoval. Když jsem začínal pracovat s dětským sborem, měl jsem vzor v Josefu Kšicovi z Bystřice n. Peršt. Největší vliv na mě měl bezesporu Čestmír Stašek, sbormistr dětského sboru Českého rozhlasu, pod jehož vedením jsem absolvoval v letech 1976-78 lidovou konservatoř, obor dětský sborový zpěv.            

Jaké vlastnosti by měl mít sbormistr?  

Kromě potřebných hudebních předpokladů by měl být trpělivý, vytrvalý a hlavně mít pochopení pro potřeby a zájmy dětí ve sboru.      

Je známo, že důvodem pro založení dětského pěveckého sboru Žďáráček v roce 1973 byla iniciativa tehdejšího vedoucího odboru školství MěNV Karla Petráně. Co Vás přimělo k tomu, že jste přijal jeho nabídku a stal se sbormistrem? S dětským pěveckým sborem Žďáráček jste tak spojil významnou část svého života a obětoval mu mnoho času a energie…              

Od r. 1963, kdy jsem přišel do Žďáru, jsem založil a vedl dětské sbory na 2. a později na 3. základní škole. Bylo pro mě jaksi přirozené, že budu pokračovat v začaté práci s novým sborem, kterému později daly děti jméno Žďáráček.    

První skladbou, kterou sbor po svém založení nacvičil, byla skladba R. Zavadila „Skřivánek zpívá.“ Tuto krásnou píseň mají zpěváci Žďáráčku rádi dodnes. Doba se ale změnila a společenské podmínky jsou dnes zcela odlišné. Mohl byste srovnat tato dvě období?                

Podstata práce sbormistra zůstala stejná. Změnil se především repertoár dětských sborů: zmizely tzv. angažované písně a skladby, nehodící se do dnešní doby. V minulé době ale spousta autorů (namátkou vybírám některá jména: Eben, Říha, Raichl, Kalabis, Hanuš, Hurník, atd.) tvořila mnoho krásných skladeb pro děti, které jim mohou mnoho říci i dnes – důkazem toho je i zmíněná píseň Skřivánek. V současnosti přibyly skladby popového charakteru, je možno objevovat krásu církevní hudby, bez omezení cestovat do zahraničí.             V dřívější době měl mít každý sbor svého zřizovatele. Žďáráček měl jako zřizovatele Jednotný klub pracujících. Ten hradil veškeré výdaje: kroje, soustředění, cestovní náklady, koncertní činnost   apod. Sbormistr nemusel žádat o granty a hledat sponzory činnosti jako je tomu dnes.          

Jste známý tím, že umíte dramaturgicky velmi zajímavě sestavit program koncertu. Co je při takové práci podstatné? Na co je dobré dbát při volbě repertoáru?              

Dramaturgie je nejobtížnější část práce každého uměleckého tělesa, bylo by to na dlouhý rozhovor, mohu se jí proto dotknout jen okrajově: repertoár by neměl přesahovat pěvecké možnosti sboru, měl by členy sboru zaujmout a vést je k zdokonalování pěveckých výkonů. Také by měl být žánrově pestrý. Při sestavování konkrétního programu vystoupení nevybírat z repertoáru „co dům dá“, ale mít na zřeteli účel akce, na které zpíváme. Přitom myslet na posluchače: každé číslo programu by je mělo něčím novým zaujmout, střídat žánry, neřadit za sebou žánrově podobné skladby – bývá to nudné. Vystoupení by nemělo být dlouhé, posluchači by měli mít pocit „škoda, že už končí“, nikoli „ propána, kdy už to skončí“. Jinou kapitolou je sestavení programu samostatného koncertu, ale to už přesahuje rámec našeho rozhovoru.        

Za své dlouholeté působení v čele sboru, tuším, že sedmadvacetileté, jste zažil jistě mnoho úspěchů, ale třeba i některé méně příjemné věci. Zavzpomínejte prosím na nějaké zajímavé zážitky, které Vám i po letech zůstávají v paměti.              

V r. 1979 jsme účinkovali v Brně na jevišti Janáčkova divadla. Vzpomínám na pocit ohromení, který se nás zmocnil, když jsme vstoupili na obrovskou scénu divadla, kde jsme se cítili zcela ztraceni. Naštěstí, díky akustice divadla, vše dobře dopadlo. V paměti mě spíš utkvěly okamžiky spontánního zpívání dětí. Vybavuje se mi jak na stanici lanovky na Hrebionku ve Vysokých Tatrách zpívaly děti za nadšeného ohlasu spolucestujících Suchoňovu „Aká si mi krásna“. Podobně při návratech ze zájezdů zněl zpěv v hale žďárského nádraží anebo po pondělních zkouškách společný zpěv v akusticky zajímavých prostorách schodiště žďárské 3. ZŠ. To byly, alespoň pro mne, nejkrásnější momenty.    

Když jsme v roce 2013 slavili čtyřicáté výročí založení sboru, měl jste radost z toho, že Žďáráček na rozdíl od mnoha podobných pěveckých sborů stále funguje. V čem podle Vás spočívá životaschopnost Žďáráčku a co byste doporučil současným sbormistrům?              

Životaschopnost Žďáráčku máte v rukou vy, sbormistři. A to, že Žďáráček ještě funguje po čtyřiceti letech, je vaše zásluha. Doporučení? Vytrvejte. A až zestárnete, najděte si za sebe včas šikovnou náhradu.      

Současní členové Žďáráčku Vás stále berou jako autoritu a jsou vždy rádi, když se přijdete podívat na jejich vystoupení. Mnoho z nich jste učil. Jak prožíváte vystoupení sboru jako posluchač?              

Přiznávám, že vystoupení Žďáráčku sleduji dnes s určitým ulehčením, protože –je to tak - už nezodpovídám za výsledek. Jsem rád, že dodnes najdu mezi účinkujícími svoje žáky ze ZUŠ nebo děti bývalých členů Žďáráčku. S uspokojením sleduji, v čem se sbor od posledního vystoupení zlepšil, a přeji si, aby vystoupení dobře dopadlo.      

V záplavě lákadel, která na nás všechny dnes a denně útočí, je stále těžší nalézt vhodné způsoby, jak zpěváky dostatečně motivovat. Co byste v této souvislosti současným i budoucím členům Žďáráčku vzkázal?  

Děláte krásnou práci: přinášíte radost jiným. Vytrvejte.      

Máte dodnes krásný vztah k dětem. Čemu Vás v životě děti naučily a v čem Vás inspirovaly? A jak se díváte na dnešní mládež?  

Děti mě naučily nezlobit se, nerozčilovat, být trpělivý, zachovávat za všech okolností klid. Dnešní mládež, podle mého názoru, je stejná, jako jsme byli my. Má ovšem mnohem více možností užívat techniky, uplatnit se, cestovat, atd. Obávám se jen, aby mládež nezpohodlněla, nezlhostejněla a našla si ty správné ideály.

    Vážený pane Libro, děkuji Vám za rozhovor a to nejen za sebe, ale i za všechny členy sboru. Děkuji Vám rovněž za všechny generace zpěváků, které s Vámi mohly spolupracovat a které jste pro sborové zpívání inspiroval.. Přejeme Vám všichni pevné zdraví a mnoho elánu do dalších let.

P. Schmidt